Problém

"Pojmenuj to, neobviňuj to."

Mnozí z nás zjistili, že máme společných několik vlastností, jež jsou důsledkem toho, že jsme vyrůstali v alkoholické či jinak dysfunkční domácnosti. Vyvinul se u nás pocit izolovanosti a začali jsme se cítit napjatě v přítomnosti jiných lidí, zejména autoritativních osob. Abychom se ochránili, snažili jsme se lidem zavděčit, i když jsme přitom ztratili svou vlastní identitu. Stejně jsme si jakoukoli osobní kritiku mylně vykládali jako hrozbu. Buď jsme se sami stali alkoholiky, uzavřeli s alkoholikem sňatek nebo obojí. Pokud se nám povedlo tomu všemu se vyhnout, pak jsme si našli jinou kompulzivní osobnost, jako například workoholika, abychom naplnili svou chorobnou potřebu po opuštění.

Žili jsme své životy z pozice obětí. Díky tomu, že máme příliš vyvinutý smysl pro zodpovědnost, jsme se raději zabývali ostatními než sebou samými. Když jsme si věřili, měli jsme z toho pocit viny a ustoupili jsme druhým. Spíš jsme reagovali na ostatní, než abychom sami vyvíjeli aktivitu a nechali jsme tak ostatní, aby převzali iniciativu. Byli jsme závislé osobnosti, děsili se opuštění a byli ochotní udělat téměř cokoliv proto, abychom si udrželi vztah a nemuseli být emočně opuštění. Neustále si vybíráme nestálé vztahy, protože odpovídají vztahům, které jsme měli v dětství s alkoholickými či dysfunkčními rodiči.

Tyto symptomy alkoholismu či jiné dysfunkce coby rodinné nemoci z nás učinily "spolu-oběti", t. j. takové, kteří přebírají typické znaky této nemoci, aniž by se kdy museli dotknout alkoholu. Jako děti jsme se naučili své pocity potlačovat a jako dospělí je uchovávat pohřbené. V důsledku tohoto návyku jsme zaměňovali lásku se soucitem a měli jsme tendenci milovat ty, které jsme mohli zachránit.

A abychom se porazili ještě víc, stali jsme se závislými na neklidu ve všech svých záležitostech a dávali jsme přednost neustálému neklidu před proveditelným řešením.

Toto je popis, nikoliv obžaloba.