1. krok DDA (CZ)

1. krok DDA (CZ)

První_krok_DDA_Žlutý_Sešit_CZ.doc (219136)

 

 

 

ČÁST II

Dvanáct kroků dospělých dětí

 

Tato část nabízí velmi detailní poznatky, založené na zásadách DDA a zkušenostech nasbíraných během 30 let. Část obsahuje asi 35 osobních sdílení členů DDA z mítinků, z výjezdů či sdílení na žádost, dobrovolně předaných k účelu publikování, za minulých deset let. Texty jsou většinou přepsány z nahrávek, příspěvky sdílení vyjadřují průřez zkušenostmi s 12 krokovým programem DDA.

 

PRVNÍ KROK

Přiznali jsme si svoji bezmoc nad následky alkoholismu nebo jiné rodinné dysfunkce, naše životy se staly neovladatelnými.

Někdo to konečně napsal

Když jsem poprvé četl znaky typického chování dospělého dítěte, cítil jsem se jako zvon, který byl zastaven rukou a zvonil nezněle. Byl jsem klidný navenek, ale uvnitř sebe jsem se chvěl. Nemohl jsem uvěřit tomu, co jsem četl. Pamatuji se, jak jsem se díval přes své rameno, abych zkontroloval, jestli někdo předtím nečetl moji poštu a nepoužil nějak tato má témata.

Málem jsem si mohl odřít prsty na té stránce, jak jsem se snažil ucítit ta slova, protože se zdála být tak pravdivá. Slova o odsuzování sebe samého bez slitování a moje role člověka, který se snaží svým chováním uspokojovat druhé a tím se jim zalíbit, popisovaly moje myšlení a chování slovy, která byla přesná. Nemohl jsem to popřít. Jako dítě jsem byl krutě zatracován a vystavován násilí. Nikdo mi nikdy nenaslouchal. Nyní někdo, koho jsem nikdy neviděl, napsal, jak myslím a cítím, aniž by mě znal. Než jsem našel DDA, strávil jsem celý svůj život odmítáním a zavrhováním sebe samého, a necítil nic hezkého. Bral jsem drogy a projevoval se nechutnými způsoby, cítil se ztracený. Charakteristické znaky dospělých dětí jsem četl poprvé před dvaceti lety. Od té doby jsem v DDA. Pochopení těchto charakteristických znaků a „12 kroků“ mi přinesly nový život a novou sebe lásku.

118

Moje tělo si pamatuje, co se stalo

Trvalo mi to dost dlouho pochopit, když jsem slyšel mluvit o tom na mítinkách DDA. Typické společné rysy chování (14 charakteristických znaků dospělých dětí) znamenalo hodně a já jsem je pochopil rychle. Ale všechny ty řeči o pocitech studu a opuštění, jako by šly mimo moji hlavu měsíce, ne li roky. Podařilo se mi si uvědomit mechanismy zneužívání, které jsem prožil, jako např. Když můj otec mluvit vulgárně o mé matce nebo jeho napadení mne, když mi byly 4 roky. Dokonce jsem viděl krev a letět zuby, když můj násilný otec srazil muže palicí nebo lahví šampaňského. Ale pocity spojené s těmito událostmi jsem velmi dlouho nevnímal. Byl jsem tak ochromený a uzavřený, že jsem si nedokázal spojit hrůzu, kterou jsem musel kdysi cítit spolu s vyvolanými vzpomínkami.

Dostalo se mi pomoci od terapeutky, která mne zpomalovala, když jsem líčil násilnou událost z mého domova. Byl rozdíl mezi tím říkat tu událost rychle bez pocitů anebo o ní během mluvení přemýšlet. Řekla mi, že mám posttraumatickou stresovou poruchu. Byl jsem skeptický, ale věděl jsem, že moje vzpomínky byly plné násilí a nebyly normální. Měl jsem v sobě vysokou míru tolerance vůči viděnému násilí, aniž bych to jako násilí cítil. Dostalo se mi pomoci ještě z jiného zdroje – filmů. Začal jsem vnímat pocity a napětí ve svém těle, když se objevila scéna s násilím. Nedívám se na násilí, ale těch několik scén, které jsem viděl, dokonce v televizi, začalo probouzet to, co jsem necítil dlouho. Stalo se to podle Božího načasování. Nebyl jsem na to ještě připraven, když jsem do DDA přišel, ale mé tělo mi říká, co se stalo a já to mohu zvládnout.

Dar Dvanácti kroků

Jeden můj kamarád přestal chodit na mítinky skupiny DDA, protože si myslel, že 12 kroků je pokračováním dysfunkčního rodinného systému. Pro něj bylo 12 kroků jen seznamem věcí, které se musí udělat, aby za to člověk dostal uznání a také to pro něj znamenalo nutnost se chovat příkladně, opět podle hodnot někoho jiného. Ale AA neměli 12 kroků, když byla organizace v roce 1935 založena. Sepsání 12 kroků přišlo až po prvních mítinkách jako pokus nabídnout podněty, nikoliv pravidla na proces uzdravování.

119

Někdo se dotazoval prvních sta střízlivých alkoholiků v AA, co dělali jinak, že nakonec prolomili smrtelné zajetí alkoholismu, nemoci, která odolávala veškeré lékařské nebo náboženské léčby napříč věky. Skupina řekla, že rozebírali evoluční průběh svého uzdravování a pak spoluzakladatel AA Bill W. sepsal proces jejich získávání střízlivosti. To byl začátek doporučených 12 kroků.  Když se zpětně dívám na svůj vlastní proces uzdravování v DDA, nyní vidím, jak mne má Vyšší moc vedla při práci na 12 krocích. Dar 12 kroků vyústil mojí emoční a spirituální střízlivostí.

 

Na boji není nic vznešeného

Byl jsem v situacích, ze kterých by výsledek byl býval mnohem lepší, kdybych jednoduše řekl: „Na tohle nemám.“ Místo toho jsem zkoušel nemožné, troskotal a nadával si za své selhání. Neodpočíval jsem, nespal, nejedl, jen abych se udržel soustředěný na úkol, který jsem měl před sebou. Tvrdohlavě jsem zvažoval různé perspektivy, dokud jsem nenalezl způsob, jak úkol splnit.

Toto mi spotřebovávalo energii, kterou jsem potřeboval na přežití.

Začal jsem se odtahovat od mé rodiny a kamarádů. Jednoho dne jsem seděl na koberci v mé domácí kanceláři a díval se na stohy dokumentů. Nemohl jsem uspořádat ty papíry nebo najít ten jeden, který jsem potřeboval. Nemohl jsem vůbec vstát z podlahy. Mohl jsem jen plakat. Myslel jsem si, že můj život se nikdy nezlepší a chtěl jsem zemřít.

Moje terapeutka řekla: „Když se naučíte, že to nemůžete udělat, pak máte šanci.“ Dosud pořád jen nalézáte energii, abyste to zkoušel. To nejlepší, co pro sebe můžete udělat je, se rozpadnout, uvědomit si, že váš život je nezvladatelný a uvědomit si, že to všechno nemůžete udělat.

Když byl můj život už tak strašný, jak jen mohl být, začal jsem chodit do DDA. Objevil jsem, že jsem splnil První krok tím, že jsem řekl: „Nemůžu tohle dělat dál. Končím.“Můj život se od toho okamžiku začal lepšit. Dosáhl jsem dna.

 

120

             I když myšlenka „dávat vše, co můžete“ je obdivuhodná, v DDA jsem se naučil, že je pro mne lepší znát své vlastní možnosti a limity. Když něco nemůžu udělat, musím to jednoduše nechat být. Když dnes vidím své kamarády, jak „bojují“, nesnažím se jim dát dohromady jejich životy. Až oni narazí na své dno, oni sami pak také pustí problémy a požádají o pomoc, stejně jako jsem to udělal já. Na konec jsem objevil, že na „bojování“ s problémem není nic vznešeného. Vzdal jsem se.

 

 

Už jsem sama dál nemohla

           

            Vyrostla jsem v tom, o čem jsem si myslela, že je normální domácnost. Moje matka nastoupila do práce, když jsem začala chodit do první třídy. Tím, že pracovali oba rodiče, očekávalo se ode mě a mých dvou sester, že se budeme starat o dům. Někdy z té doby si vzpomínám, jak jsem nechtěla jít do školy a opustit dům. Když jsem byla ve škole, chtěla jsem chodit o přestávce na oběd domů, abych se ujistila, že je tam vše v pořádku. Myslela jsem si: „když budu dělat víc, moji rodiče se budou o mne více zajímat. Budu tak dostatečně dobrá, abych mohla být milována. Ale nikdy jsem to necítila, že jsem dost dobrá.

            Když jsem dospěla, stala jsem se učitelkou. Jako jedna z těch více zodpovědných učitelů ve škole, jsem dostala povinnosti navíc a problémové děti. Dlouho jsem zvládala tyto dodatečné úkoly. Můj život se točil okolo školy a údržby vlastního domu. Byla jsem důležitá tím, co jsem dělala, byla jsem moje práce.

            Když jsem si uvědomila, že přestávám zvládat ten stres, promluvila jsem ve škole. Nikdo mě ale nebral vážně nebo řekl, že dělám dobrou práci.

            Začala jsem mít panické záchvaty. Když jsem se začala starat o děti po škole a jednala s rodiči, objevily se mi bolesti na prsou a musela jsem jít k doktorovi. Následující noc jsem měla obrovskou panickou ataku a šla jsem spát do domu mého přítele.

            Zašla jsem ke své terapeutce a řekla jí, už nemůžu takhle dál. Zeptala se mne, co to ono: „nemůžu takhle dál“ je. Nevěděla jsem. Cestou domů mě v autě napadlo, že to „ono“, byl život. Nemohla jsem dál. Můj život byl nezvladatelný. Nic mě nebavilo. Neviděla jsem žádnou budoucnost. Potřebovala jsem pomoc i s péčí o sebe samou nebo s přípravou jídel. 

121  

            Poradce, ke kterému jsem přišla, mi navrhl, abych navštívila mítink DDA, i přesto že v mé rodině nebyl alkoholismus. Šla jsem tedy na mítink. Bylo na mě ale příliš brzy chodit na mítinky, protože jsem byla ve velmi špatném stavu. Vybrala jsem si nějakou literaturu a poznala se ve 14 charakteristických znacích (Problém). Jestli měla existovat někde pomoc, myslela jsem si, že by to mohl být tento program DDA. Začala jsem chodit na mítinky pravidelně. Od té doby jsem neskonale vděčná za tento program.

 

 

Řekl jsem Bohu, jak bezmocný se cítím

            Během mé poslední víkendové návštěvy u mých rodičů, moje matka neměla radost, že mě vidí. Ten člověk, jakého mě dříve znala, a který se jen snaží uspokojovat druhé, a čeká za to uznání, byl pryč. Jakákoliv naděje, že bych mohla naplnit její potřeby, byla také pryč. Matka byla rozmrzelá, nepříjemná a negativní. Možná doufala, že se jí podvolím a pokusím se její problémy řešit.

Před mnoha lety jsem plánovala mít děti. Měly vyřešit mé problémy a naplnit moje potřeby, tak že bych díky nim získala pocit celistvosti a sebeúcty. Moje děti by v sobě měly touhu po životě a to by mne samotnou pozvedlo do oblasti štěstí, zřídka zažívaného lidmi. Viděla jsem se již, jak mně obdivují zástupy těch „vyvolených duševně zdravých“.

Moje matka mne musela toho dne vnímat jako nudnou studenou rybu. Cítila jsem se smutná a chycená, ale rozhodla jsem se, že nebudu řešit její problémy. Řekla jsem Bohu, jak bezmocná se cítím a začala jsem opakovat Modlitbu poklidu.

            Náhle se moje matka rozzářila a já jsem uviděla příležitost být šťastná, radostná a svobodná a udělala jsem to samé. Příčetnost nahradila původní nepříčetnost. Náhle se udělalo jasno. Další den jsem zcela pochopila, co se stalo. Děkovala jsem mé Vyšší moci za ten zázrak. Uvědomila jsem si, že mé minulé pokusy napravit svoji matku vycucávaly moji cennou energii a demoralizovaly mého ducha. Už nevěřím, že jí mohu vyřešit život. Já jsem nezpůsobila nespokojenost mé matky.

 

 

Souhrn Prvního kroku

122

Tato sdělení reprezentují základní spirituální zásady Prvního kroku DDA – bezmoci, neovladatelnosti, vzdání se, a puštění problému. První krok vyžaduje, abychom připustili, že naše rodina je dysfunkční a tato dysfunkce má vliv na naše myšlení a chování jako dospělých. Musíme připustit, že jsme bezmocní nad následky vyrůstání v dysfunkčním domově. Naše životy jsou neovladatelné nehledě na zdání soběstačnosti. Společenské postavení nebo chorobné spoléhání jen na sebe samé neznamená uzdravování. Musíme si uvědomit, že vůle nebo sebeurčení nejsou řešením následků vyrůstání v nemocné rodině. Nemůžeme to zvládnout sami. Potřebujeme pomoc. Musíme rozbít iluzi, že můžeme vymyslet bezbolestné řešení.

Odloučit se od naší původní rodiny je zdravým činem vyjádření odporu. Tím, že to uděláme, zpochybníme moc rodinné lži. Vyjádříme tím, že již déle nebudeme loajální k popírání a dysfunkčním rodinným rolím. To může vyvolat strach, ale my máme podporu naší skupiny DDA.

 

Padnout na dno

            Uzdravování v DDA začíná, když se dospělé dítě vzdá, požádá o pomoc a pak přijme nabídnutou pomoc. Některé dospělé děti tomuto přiznání porážky říkají padnout na dno.

Pád na dno se může objevit před tím, než dospělé dítě navštíví svůj první mítink nebo může nastat po příchodu do DDA a začátkem procesu uzdravování pomocí 12 kroků. Někteří členové DDA dosáhnou tohoto dna po letech v léčbě. Padnutí na dno může znamenat ztrátu všeho, včetně střechy nad hlavou nebo to může být extrémní pocit zadušení, přivozený naší nutkavou potřebou kontrolovat druhé. Některé „DDA dna“ mohou být chronickým pocitem opuštění, ve kterém dospělé dítě nikdy necítí radost a nikdy se skutečně a smysluplně nespojí s druhými. Mnoho dospělých dětí zůstalo doslova paralyzováno v uzdravování díky jejich neschopnosti „pustit problém“ a věřit sobě nebo druhým.

            Další dna mohou zahrnout nutkání nebo posedlost jinou osobou. Ta posedlost je tak zběsilá, že si myslíme, že zešílíme, pokud nebudeme mít tuto osobu v našem životě. Zatímco se soustředíme na jinou osobu, neuvědomujeme si, že bolest, kterou cítíme je ve skutečnosti trhlina opuštěnosti z našeho dětství. Naše posedlost jinou osobou je opětovné prožívání původní citové bolesti a strádání, které vzniklo, když jsme byli rodiči jako děti zahanbování nebo opouštěni.  Rána na duši se nehojí pomocí prášků, drog, sexu nebo jiné formy rozptýlení. Pokud přežijeme naše nutkavé chování v jednom vztahu, máme sklony to opakovat v dalším vztahu, dokud nepožádáme o pomoc a nepřijmeme ji. Kroky DDA se dostávají k těmto ranám a léčí je s milostí Vyšší moci.

            Všechna dna mají smysl, a všechna dna mohou být začátkem pro nový způsob života. Je tu naděje. Léčení je možné.

            Odevzdat se znamená, že se staneme ochotni udělat cokoliv, co je třeba, abychom se uzdravili a našli klid a vyrovnanost v našich životech. Připustíme úplnou porážku a vzdáme se představy, že můžeme dát dohromady nebo kontrolovat někoho jiného. Staneme se ochotni navštěvovat mítinky, pracovat na 12 krocích, a překonat popírání rodinné dysfunkce. Je s podivem, že asi 50% dospělých dětí alkoholiků popírá nebo nemůže rozpoznat alkoholismus ve své rodině. Vyrůstáním v dysfunkčním domově se staneme znecitlivělými vůči následkům alkoholismu, zneužívajícímu chování a nedostatku důvěry.

124

            Uzdravování z následků vyrůstání v alkoholické a dysfunkční rodině je proces, ne jednorázová událost.  Potřebujeme být trpěliví sami se sebou. Potřebujeme být upřímní ohledně našeho vlastního chování a myšlení, které jsme si vyvinuli během vyrůstání v naší původní rodině. Pokud se ocitnete na mítinku DDA, to pravděpodobně znamená, že proto máte nějaký důvod. Pravděpodobně nejste jediná osoba ve vaší rodině, která zažívá problémy se vztahy, v práci nebo v jiných oblastech vašeho života. Vaše rodina není jediná rodina, která má problémy s popíráním a mlčky zlomenými srdci. Objevili jsme, že rodinná dysfunkce je nemoc, která nakazí každého člena rodiny. Jednotlivě napadne tělo, duši a ducha.  Nemoc rodinné dysfunkce prostupuje všechny oblasti života a je houževnatá a odolná. Nemoc je to progresivní. Naše vztahy se stanou více násilnými, kontrolujícími nebo izolujícími, podle toho, jakou cestou jdeme. Naše “návykovost” na práci, sexu, utrácení, jídle, nejezení, drogách a hrách roste také, u každého podle toho, který z těchto návyků ho ovládá. 

 

            A ještě mnohem více. Tato nemoc se táhne generacemi. To znamená, že charakteristické znaky a myšlenky, které máte v tuto chvíli, vznikly v minulých generacích a takové vám byly předány. Úleva od nemoci se objeví, když pracujeme na Krocích, navštěvujeme mítinky s 12 krokovým programem a hledáme vedení naší Vyšší moci. Připuštěním, že jsme bezmocní nad následky rodinné dysfunkce, a že se naše životy staly neovladatelnými, jsme připraveni se posunout k  Druhému kroku.

 

Začínáme

125

            Pokud je to možné, doporučujeme, abyste navštívili 60 mítinků během 90 dnů, našli si sponzora a začali pracovat. Pro dospělé děti s nějakou závislostí doporučujeme, aby navštěvovali ještě jiné mítinky 12 krokového programu, kde se řeší tato závislost. Zatímco DDA je často jediným programem pro mnohé dospělé děti, DDA není náhradou pro závislé lidi, pracující na programech Anonymních alkoholiků nebo Anonymních narkomanů.

            Také doporučujeme vybrat si sponzora. Sponzor je někdo z DDA, kdo navštěvuje mítinky, aktivně pracuje na programu DDA a je ochoten být vám k dispozici jako průvodce programem. Sponzor nebude pracovat program za vás, ale může vám nabídnout podporu, naději a orientaci. Velmi doporučujeme najít si brzy sponzora. Neprocházejte programem sami. Naše zkušenost ukazuje, že se nemůžete uzdravit v izolaci.

 

 

První krok: Schéma rodinných vazeb

 

Nepřeháníme, když zdůrazňujeme potřebu vytvořit obšírný diagram naší rodiny, který odkryje s větší jasností následky rodinné dysfunkce v našich dnešních životech. Toto je důležitá část práce na Prvním kroku.

            V tomto cvičení vytvoříte schéma vaší původní rodiny, poté, co sestavíte seznam rodičů, prarodičů, tet, strýců a dalších příbuzných, na které si vzpomenete nebo jste o nich slyšeli. Tím, že si nakreslíte schéma rodiny a jejích osobností, začnete vidět generační povahu a sklony k závislostem a rodinné dysfunkci.  Označení nebo nálepky pro jednotlivé členy, které budete používat při vytváření schématu vaší rodiny, vám mají pomoci najít jasno, spíše než aby měly odsuzovat členy rodiny.  Když pojmenujete tyto jevy, nesoudíte tím automaticky rodinu. Vy hledáte vzorce a podobnosti. Hledáte svoji pozici v té struktuře. Jestliže uděláte diagram důkladně, ukáže vám, jak jste nemohli jako dospělí dopadnout příliš jinak. Jestliže jste byli vychováváni závislými osobami, osobnostmi umožňující dysfunkci rodiny, lidmi se sklony k utrácení, workoholiky, nemohli jste se stát sami v dospělosti výrazně jinými.

            Můžete vytvořit schéma vaší rodiny tím, že si sestavíte seznam příbuzných z otcovy strany na jednu stranu tabulky a příbuzné vaší matky na opačnou stranu od nich. Příklad takového schématu je zde znázorněný. Abyste měli více místa, můžete tento rodokmen přepsat na větší papír. Jak budete doplňovat rodokmen podle označení  - 1 – 26 na straně 128.

 

Možné charakteristiky pro rodinné členy

 

Zamyslete se nad vašimi zkušenostmi nebo nad tím, co jste slyšeli o každém příbuzném v souvislosti se závislostmi, náboženstvím, vztahy, jídlem, sexem, prací, atd. Umístěte jméno každého příbuzného do schématu s označením, které ho nejlépe vystihne.

 

127

Charakteristiky pro členy vaší rodiny mohou obsahovat jeden popisek nebo kombinaci více popisků.

 

1. alkoholik/ závislý

2. užíval alkohol, drogy

3. umožňovatel, podporovatel nezdravého chování

4. věřící

5. příliš mnoho pracoval -  workoholik

6. nespolehlivý, nepřizpůsobivý

7. veliké dluhy, vždy si půjčuje peníze, hodně utrácí (nápadné oblečení)

8. úzkostný, neurotický

9. perfekcionistický

10. prudký, vždy kritický, slovně násilný

11. chronicky nemocný, hypochondr

12. stále bere nějaké prášky

13. vždy v kuchyni (na sebe myslí až jako poslední)

14. obézní sourozenec, příbuzný

15. emočně nemocný

16. stonavé dítě, příliš citlivý

17. velmi často se dívala do zrcadla (byla přesvědčená, že je lepší než ostatní)

18. sukničkář, gigolo, hráč,

19. sexuálně agresivní, ne bezpečný

20. násilný, bije se, zastrašující, rváč

21. často někomu propadl nebo se příliš tvrdě přál

22. zloděj, podvodník, trestanec

23. hádavý, potřeba slovně vyhrávat, vyvolávat hádky

24. utěšitel druhých (people—pleaser)

25. mučedník

26. osamělý běžec

128

DUCHOVNÍ ZÁSADY PRVNÍHO KROKU:

 

Bezmocnosti a odevzdání