Pája

Pája

To, že někam patřím, že nejsem sama, komu se to vše, co mi přišlo neuvěřitelné, děje, jsem zjistila až na setkání DDA. Cítila jsem i silný vztek, že jsem se o skupině dozvěděla až ve svých 26 letech a ne dříve, přitom jsem po tom od svých třinácti, kdy doma začalo peklo, nesmírně toužila. Ale v tu dobu tam nebyl nikdo. Nikdo, kdo by pomohl – slovem, činem, útěchou, pochopením, nadějí…

 

A najednou jsem seděla v místnosti s lidmi, kteří - jak se zdálo – si prošli něčím podobným a rozuměli mým pocitům. Nemusela jsem se hlídat, kontrolovat, ospravedlňovat či dlouze vysvětlovat a následně čelit buď vyděšeným nebo lhostejným tvářím. Naopak. Bylo to jako být doma. Být v rodině. Nesmírná úleva…Možná tedy nejsem blázen, kterého se ze mě okolí i nejbližší doma snažili udělat několik let. Možná jsem prostě jen měla smůlu a zažila jsem nepříjemné věci ve svém životě, které neodpovídali mým tehdejším schopnostem ani věku; věci, za které jsem nemohla a které by žádné dítě rozhodně prožít nemělo; věci, které jsem vůbec nijak nemohla ovlivnit.

 

Vést celou domácnost od 13 let, protože máma pije, starat se o mladší sestru, která je úplně jiná, než já, studovat všeobecné gymnázium, být na to vše sama, protože je táta celé dny v práci a nemoct si odprožít svou vlastní pubertu, není vůbec nic snadnýho. Nepřála bych to nikomu. Člověka to poznamená do života, nese si to v sobě a s sebou jako těžký batoh.

 

Jsou tu však lidé, kteří pomohou. Vyslechnou. Pochopí. A taky přijmou. To je síla společenství a každého jednotlivce, který ví, jaké to je - muset se se životem prát už hodně brzy.